Kat

Nevěřícně kouká, prší, na nohách má bláto
Sténá, tiše volá, můj táto!
Matko má, jak jen to možné je,
že tělo otce už nehřeje?

Za bouří a mraky
Už svítá
A košile strachu mu na míru šitá
Jen u krku hrdlo mu svírá
Už nevěří na zázraky

Za městem
Stál klidně
S hlavou sklopenou
A v černé haleně

Na mši přišel
Sám seděl,
Kol jen pohledy
Tváříc se zhnuseně

Po otci řemeslo, před lidmi vyvrhelem
On je, Boží rukou, konatelem
Do kola vplést, lámat a hlavu stít
Vyrobit masti, rovnat a rány šít.

Když ráno kráčí,
Sám městem
Prázdnou ulicí, ví, co bude trestem
Pro vraha, jež zlatníka zabil
Teď ženě je k pláči

Za bouří a mraky
Už svítá
A košile smutku jí na míru šitá
Bez muže, se synem sama
Už nevěří na zázraky